Dům NAU ve španělském Ciudad Realu od MUKA Arquitectura

Vzhledem ke zmenšené velikosti minimální parcely stanovené v územních požadavcích Ciudad Real a povinným odstupům, které regulují polohu budovy jak na přední straně fasády, tak na zadní hranici, bylo nejzřejmějším - a nezbytným - řešením vytvořit na každém konci pozemku dva malé dvorky, mezi něž se vměstná samotný dům. Dalším aspektem, který bylo třeba vzít v úvahu, bylo, že přední část těchto pozemků obecně nabízí velmi omezené možnosti využití, protože je určena pro pěší i pro přístup vozidel, zatímco zadní část, s velmi malým množstvím přirozeného světla kvůli ohrazení přilehlých pozemků, se nejčastěji mění ve stísněné nádvoří, prostorově utlumené přilehlými budovami a zdmi.

Návrh byl zásadně vyřešen v řezu v jasném gestu zakřiveného objemu, v němž se nacházejí ložnice, který otevírá (mírně zapuštěné) přízemí a nabízí vizuální kontinuitu mezi oběma dvory zevnitř. Toto formální řešení s sebou přineslo možnost skrýt plochy skla tím, že je ukryjeme za ocelové sloupy, na nichž betonový objem spočívá, což rozostřilo vnímání hranice mezi vnitřkem a vnějškem a vyvolalo otázky, na které se tento návrh snaží reagovat velmi specifickým způsobem. Jak vypadá nádvoří v rodinném domě? Co tvoří obydlí? Lze v případě tohoto návrhu považovat přízemí za obydlený práh pod přístřeškem hlavního objemu?

Právě tyto otázky zde v podstatě určují radikálnější využití společných prostor. Vytýčení půdorysu a vyvýšení zatravněných ploch na koncích pozemku je využito jako prostředek, který zajišťuje, že hranice pozemku lze vnímat v jejich maximálním rozšíření z obývacího pokoje a kuchyně, jako prostorů, kde se odehrává většina každodenního života rodiny. Podpěry z oceli Corten, které drží betonové těleso, slouží k umístění sekundárního využití rezidence v přízemí, přičemž mírně pootočená poloha některých z těchto podpěr zdůrazňuje geometrii a zakřivení celku.

Rozložení objemů v prvním patře funguje tak, že mezi hlavní a zadní fasádou vytváří kontrastní vztahy s městským prostředím. Fasáda na calle Villahermosa, orientovaná na severovýchod, se snaží narušit vazby mezi soukromějším využitím prvního patra a zbytkem přilehlých budov a jejich blízkými okny: jediný otvor zde prolamuje betonový plášť, aby navázal pouze jedno konkrétní spojení s ulicí.

Tato urbanistická rekultivace, dosažená popřením jakýchkoli kompozičních a objemových asociací s přilehlými obytnými domy nebo jakoukoli korespondencí s jejich hmotnými formami, se snaží promluvit o alternativním způsobu chápání vazeb mezi částmi a celkem a vazeb mezi obytným domem nebo souhrnem více obytných domů a městem.

V zadním nádvoří - s převážně jižní orientací - je betonový plášť oproti hlavní fasádě zakončen asymetricky, v nižším bodě, aby byl průchodnější. Vstup přímého přirozeného světla je stíněn a regulován bioklimatickým řešením v podobě ocelových lan proložených rostlinným porostem. Kromě toho, že slouží k prodloužení pohledu k nebi z přízemí, umožňuje zakřivené gesto hlavní fasády přirozené zenitové osvětlení v místnostech pro vedlejší využití a zázemí, ve schodišťové hale a ve dvoře, který osvětluje jednu z ložnic.

A konečně vana v hlavní ložnici, vytesaná ze samé špičky oblouku, má střešní okno, které dovnitř vpouští přirozené světlo a zároveň zachovává nezbytné soukromí této místnosti.

Betonová křivka je na svých koncích odstupňovaná, což umožňuje v půdorysu návrhové možnosti, které zlepšují způsob, jakým mohou lidé dům využívat, a jeho vztah k exteriéru, například okenní parapety prodloužené do míst k sezení v interiéru, které fungují jako místa ke čtení a odpočinku vedle oken, květináče vložené do geometrie a konkávnosti samotné podlahy, psací a pracovní stoly a další úložné prostory v domě.